Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Od spolku s takýmto názvom by sa dal očakávať aj plesnivý, záhrobný doom či doom/death metal, pompes funèbres v štýle prvého albumu CATHEDRAL, ale nič takého. Mladá, tri roky existujúca partia z oregonského Portlandu na svojom dlhohrajúcom debute servíruje trochu inú, hoci tiež ťažkú, valcujúcu, nikam sa neponáhľajúcu metalovú hudbu.
D. Capuano (basgitara), J. Reid (bicie, vokály), C. Evans (gitary) a E. Olson (gitary, vokály), sa v meste s bohatou punk a HC tradíciou, a takisto chrliacom splatter/gore metalové zábavky pre milovníkov hororov, ocitli možno kdesi na polceste. LORD DYING si hovejú v sludge/metalovom bahne, oživenom nejakými tými melodickejšími úsekmi, hlavne v sólach, a niekoľkými údernejšími pasážami tak trochu v štýle „BLACK SABBATH hrajú thrash metal“.
Tvorba LORD DYING nevyznieva až tak osudovo, bolestne a beznádejne ako to, s čím si časť metalového sveta podrobili CROWBAR, portlandskí chasníci hrajú predsa len o čosi svižnejšie a s decentnou dávkou opatrného optimizmu v atmosfére. V textoch nie, tam je to o bolesti, záhube a politike. V ťažkých riffoch zažiari pár netuctových vyhrávok a vokály sú v podstate umiernené, možno niekedy kričané, ale žiadny extrémny rev tu ani nezaznie.
V porovnaní s takými NEUROSIS sú LORD DYING skôr ctiteľmi bežných pesničkových formátov, a nesnažia sa ani o ich zdrvujúce, vťahujúce vyznenie. Vo viacerých pasážach mi ich hudba pripomína aj o dosť zrýchlenú a oveľa menej zbustrovanú tvorbu dávnych apokalyptických doom/deathmetalových leviatanov WINTER.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.